Led 3, 2020 - Práce, Život    2 komentáře

Poznatky ze života nevidomých lidí tak, jak je vnímám sám

Postřehy zde sepsané vycházejí z mých životních a praktických zkušeností a poznatků tak, jak je prožívám a vnímám sám.

Jak je to se životem nevidomého?

Je to podobné jako v životech mnoha z nás. Každý máme nějaký životní úděl i osud a jsme rozdílní jak povahou, tak i pohledem na život obecně.

Život každého z nás je formován prostředím ve kterém vyrůstáme, tím jak jsme byli vychováváni a jak jsme se dokázali sami za sebe postavit v různých situacích. Proto je život nevidomého člověka stejně zajímavý, jako životy ostatních jedinců. Sám za sebe mohu napsat, že dle svého přesvědčení žiji život velmi pestrý a plnohodnotný.

S čím se nejčastěji potkáváme?

Hodně často se setkáváme s tím, že nás veřejnost vnímá jako něco hodně výjimečného, nebo nadpřirozeného, v opačném jsme podceňováni a nepovšimnuti.

Jsou jedinci, kteří mají opravdu výjimečné schopnosti, ať už jako zpěváci, maséři, nebo i přednášející učitelé. Je ale také hodně lidí v naší skupině, kteří jsou pasívní, hodně závislí na svém okolí i své rodině. Tam nejčastěji vzniká dojem, že nevidomý člověk je v podstatě nesamostatný, ne-li neschopný se o sebe postarat. Lze říci, že za určitých okolností a podmínek, je nevidomý člověk schopen se o sebe nejen dobře postarat, ale může být i zcela samostatný. Je ale třeba doplnit, že hodně záleží také na tom, jak byl daný člověk veden a vychováván, a proto, pokud za nás bylo odmalička něco děláno v rodině z přesvědčení, že „On přece na to nevidí, tak to nemůže dělat“, bude i naše samostatnost podle toho ovlivněna.

Dá se říci, že pokud byl nevidomý člověk od malička dobře veden, dokáže spoustu věcí sám a tím potom stoupne na ceně i ve svém okolí. Všeobecně ale lidé nemají moc představu o tom, co zrakově postižený nebo úplně nevidomý člověk, je schopen běžně zvládat, proto nemůžou adekvátně k těmto lidem přistupovat jako k sobě rovným. Naštěstí mohu napsat, že v mém okolí tomu tak úplně není. Ti, kteří v mé blízkosti jsou a žijí, prostě vědí, jak to se mnou je a na co stačím. Proto je třeba stále v tomto státě dělat osvětu a o životech lidí se zrakovým handicapem mluvit a šířit o nich pově-domí. Snažit se bourat bariéry mezi světy nevidomých a vidících lidí chápu jako jeden z mých životních úkolů. Už je to mnohem lepší než dříve, ale stále je co dohánět. Mám spoustu známých, kteří nás obdivují, ale velmi málo opravdových přátel mezi vidícími, kteří vědí a hodně pomáhají. Už třeba tím, že se od nich můžeme hodně naučit a být samostatnější, neboť vnímají naše potřeby a snaží se pomoci v naplnění vizí a snů v životě. Také nás velmi často podporují v našem snažení být ve společnosti užiteční a být tak jejími plnohodnotnými členy, kteří jí mají co nabídnout.

Jak to vypadá v praxi?

Ukážeme si to na příkladu: Stojím na přechodu pro chodce a kolem mě se řítí jedno auto za druhým. Protože mám bílou hůl a jsem řádně označen, zůstanu stát na přechodu a čekám, až budu moci přejít. Dnes existuje na mnoha místech spousta klapajících semaforů, takže díky nim mohu po změně z červené na zelenou docela v pohodě přejít. Jsou ale stále místa, kde tomu tak není a tak jsem odkázaný na to, že buď bude ticho, tedy neprojede zrovna žádné vozidlo, nebo na pomoc kolemjdoucích.

Kolemjdoucí si nás většinou nevšímají a jen procházejí, tudíž někteří nevidomí, pokud mají třeba i vadu sluchu jako zrovna já, je zrovna nemusí vždy ani slyšet a vědět o nich. Někdy se stane, že čekám třeba i dobré 3 minuty, než si mně někdo všimne, nebo do doby, pokud podle poslechu nezjistím, že je situace na tolik bezpečná, že mohu bez rizika přejít.

Hodně lidí se už nebojí mne oslovit, což je bezva. Někdy se mi stane, že prostě kolem mne někdo projde a řekne, můžeš jít, nebo také mě může chytnout, a tlačí mne přes přechod. To není úplně v pořádku, nejsme nějaké věci, které je třeba tlačit, jsme lidmi, ale i to je snaha pomoci. Naštěstí se ale toto neděje moc často. I v tomto je dobré ještě udělat mezi lidmi osvětu, ale už je to mnohem lepší, než dříve.

V dnešní době se už také dělají pro nevidomé, kteří se chtějí sami pohybovat, i prvky na chodnících a přechodech, jako označení hmatnou dlažbou, nebo změnou terénu, většinou se ale jedná o tak zvané vodící pruhy, které nás mají navést k přechodu, nebo k nějakým dveřím do veřejné budovy.

Zde musím bohužel poukázat na skutečnost, že ne vždy jsou tyto prvky vhodně umístěny.

Typickým příkladem je malé autobusové nádraží v Hronově, kde jsem dříve bydlel. Pruhy k jednotlivým zastávkám nejsou vůbec a na konci autobuso-vého stanoviště, je vyznačen pruh pro přecházení přes ulici, který by nás měl navést. Nejčastější praxe je taková, že se umístí na obě strany před přechodem naváděcí pruhy, které nás dopředu upozorní – ,,Pozor, tady bude následovat přechod!“. Bohužel tomu tak často nebývá, pruhy od přechodu většinou nejsou umístěny na správných místech, nebo vedou od přechodu do zdi. To je právě i v případě zmiňovaného stanoviště autobusů v Hronově. Pokusil jsem se na tuto skutečnost upozornit, ale bylo mi řečeno, že na tyto věci mají své odborníky a že rady nepotřebují. Bohužel, tito odborníci, většinou architekti, kteří tyto úpravy navrhují, sice plní zákon a zahrnou do plánu úprav i tyto pruhy, ale praktický dopad jak to opravdu funguje moc nezjišťují. Takže máme sice pruhy, máme naváděcí prvky, ale jsou nám mnohdy k ničemu.

Bohužel takových míst je po republice celá řada, např: kousek od nás v Náchodě je u restaurace Slávie, před kruhovým objezdem, přechod řešený stejně, nejsou u něj naváděcí pruhy. A jak jsem se dozvěděl, u nově vzniklého viaduktu, prý není přechod označený vůbec.

Na mnoha místech jsou ale i značné pokroky v přístupnosti veřejných budov, jako tzv. majáčky, které hodně nevidomému člověku pomáhají v orientaci. Nevidomý si může pořídit vysílačku nebo spíš takový dálkový ovladač na spouštění těchto informačních majáčků, takže ho systém navede, a zároveň dostane informaci o tom, že se nachází u budovy městského úřadu a dozví se tak potřebné informace ještě dříve, než vejde do budovy.

Další velkou pomůckou při pohybu na cestách mohou dnes být i navigační systémy, které běžně používáme v mobilních telefonech. Jsou i navigace pro chodce, ale ty pouze informují o tom, kde by měl člověk přejít, ale už třeba neupozorňují na to, zda se nacházíme na místě, na kterém můžeme bezpečně přejít. Existují programy na různé mobilní platformy, které v součinnosti s navigací může nevidomý využít, ale celkový systém pro nevidomé chodce zatím není dobře vyladěn. Navíc musíme počítat při navigaci v těchto systémech i s odchylkami řádu např. 3 metrů, což v některých situacích, může být pro nevidomé nevyhovující. Jedná se ale o velký pokrok v oblasti technologií, které mohou takto pomoci běžným nevidomým chodcům.

V této souvislosti bych rád zmínil jeden z projektů, který má dobrý potenciál a, bude-li dobře vyladěn, hodně usnadní nevidomým osobám pohyb nejen ve svém okolí, ale i v neznámém prostředí. Pokusů bylo víc, já zde zmíním jeden, který jsem osobně vyzkoušel.

Jedná se o náramek Sunu Band, který nabízí společnost GiebHelp servis s.r.o., jejíž zakladatelem je sám prakticky nevidomý. Tato společnost se zabývá prodejem kompenzačních pomůcek. Zde je odkaz na jeho webové stránky: https://giebhelp.eu/

Náramek Sunu Band pomocí tak zvané echolokace detekuje překážky ve svém blízkém okolí a to až do výše hlavy. Umožňuje také i navigaci v terénu pomocí hlasových povelů. Tento náramek je propojen s mobilním telefonem se systémem Android, nebo iOS v Iphonech a využívá i navigování pomocí GPS. Zatím není tento systém zcela lokalizován do češtiny, ale jak to tak vypadá, brzy bude srozumitelný i pro ty, kteří s angličtinou nekamarádí. Takže tu máme možnost jak upozornění na překážky pomocí vibrujícího náramku, tak i hlasové navigace v prostoru a jak zmiňuje výrobce na svých stránkách www.sunuband.com, bude možné využít navigaci i ve veřejných budovách. Sám čas ukáže, kam se posune vývoj.

Možností, které nevidomým pomáhají v dnešní době je tedy dost, ale asi nejvíce rozšířená je chůze s bílou holí a vodícím psem. Vodící pes jako živý tvor a pomocník je asi nejvíce využívanou pomůckou. Pejska můžeme při našich každodenních cestách do stejného místa naučit trasu, máme s ním zajištěnou bezpečnost při pohybu a i když místo neznáme, nevrážíme zbytečně do překážek, které jsou před námi. Navíc, pokud při přecházení přes ulici hrozí nebezpečí, pes vás tam prostě nepustí, nebo se projíždějícímu vozidlu vyhne. Jedná se o nejdražší pomůcku, na kterou stát zatím ještě přispívá v našich podmínkách, tedy v Čechách.

Jaké jsou možnosti a ostatní pomůcky pro běžný život

Dnes, díky moderním technologiím, je pomůcek celá řada. Máme možnost ovládat mobilní telefony i počítače, které ve svých konfiguracích mají takzvané čtečky obrazovky, screen readery. Nejčastěji je asi rozšířený systém android a ios u mobilních telefonů, u počítačů windows a mac od společnosti Apple. U společnosti Apple se jedná asi o nejkomplexnější možnost ovládání jak počítačů, tak i mobilních telefonů a dalších zařízení, jako třeba mp3 přehrávače a tablety. U tabletů se systémem Android ta možnost bohužel tak dobře použitelná není, hodně záleží na přátelskosti a využitelnosti systému. Každá společnost která vyrábí tato zařízení, má svá rozhraní, která mohou být více či méně grafická. Příliš mnoho obrázků i grafiky může způsobit nepoužitelnost zařízení, protože hlasové výstupy zatím neumí komentovat plně obrázky. Mohou se pokusit o jejich popis, ale to nefunguje přesně.

Jsou zde také pomůcky na rozpoznávání barev, indikátor hladiny, a označovač předmětů pomocí QR kódů. Může také hodně pomoci i takzvaná chytrá domácnost, kde si nevidomý může ovlivnit světla v místnostech, nebo kontrolovat pračky, sušičky a termostaty. Tato řešení ale bývají dost nákladná a ne na vše je možné čerpat státní příspěvek. Většina zrakově postižených není schopna na tyto možnosti dosáhnout z vlastních zdrojů.

Z mého pohledu jsou všechny tyto možnosti bezva, ale můžeme-li se spolehnout i na pomoc svých přátel, či rodiny, je to vždy nejjistější forma pomoci. Nikomu není lehko samotnému a to platí i o nevidomých lidech. Domnívám se, že soužití s běžnou společností lidí, vždy může vést ke vzájemnému obohacení a perspektivnějšímu životu.

Závěrem

Myslím si, že životy zrakově postižených a vidících lidí, jsou hodně propletené a i když se může zdát, že zrakově postižení jedinci mají v životě jen samá úskalí a překážky, nemusí tomu tak být vždy.

Je to právě to soužití zrakově postižených a běžné veřejnosti, které přináší obohacení a díky těmto přátelstvím mohou být životy všech protkány mnoha skvělými zážitky a zkušenostmi. Nevidomí konkrétně dnes mohou pracovat jako právníci, programátoři, informatici, maséři, psychologové, faráři, nebo také jako drobní výrobci košíků, či v jiných profesích. Přesto všechno při hledání zaměstnání stále narážíme na potíže a neochotu firem tyto lidi zaměstnat. Je to prostě proto, že si nedovedou představit, jak takového člověka zaměstnat, nebo jim takový počin připadá velmi nákladný. Vidící vozíčkář, nebo člověk se zbytky zraku pro firmu obecně má větší a širší možnost zaměstnání, než úplně nevidomý. Takže mnoho z nás zůstává doma, nebo se někteří z nás živí prostě vším, čím se v dané situaci dá. Máme vlastní firmy, nebo vykonáváme různé profese, někteří z nás sami pomáhají ostatním nevidomým svojí činností, třeba prodejem pomůcek, na kterých se mohou ostatní nevidomý zaškolit. Ale i v tomto případě je pomoc vidících lidí velmi vítána.

Pokud by bylo třeba něco ještě doplnit, napiš, nebo se sejdeme.

Za všechnu pomoc a za obohacení moc děkuje a na další setkávání se těší

S láskou a pokorou

 Láďa

Led 3, 2020 - Zamyšlení, Život    No Comments

Žít naplno dává smysl

Když žiješ, žij naplno a tak, abys věděl, že vše co děláš, má smysl.

Když pláčeš, plač upřímně, aby tvé srdce cítilo, že prožíváš smutek.

Když se raduješ, raduj se naplno, protože opravdová radost tě prostoupí.

Máme se radovat i plakat s ostatními, protože když se sdílí obojí, obohacuje to duše nás všech.

Sdílená radost, sdílený pláč, obojí přináší bohatství, které povznáší.

Proto by měl tvůj život být opravdový, smutný i radostný. Obojí je život sám a vše, co ti přichází do života, tě formuje a má naplnit.

Proto naslouchej svému srdci, a naslouchej tomu, co říká tvá duše.

Tvé srdce i duše vědí přesně co je pro tvůj život důležité, rozumem pak vol cestu, kterou se vydáš.

A když uděláš chybu, nevadí, odraž se od ní, pouč se z ní a jdi dál tam, kam tě vede tvé srdce.

Jakmile začneš naslouchat srdci, teprve potom k tobě začne promlouvat tvá duše, která si svou cestu zvolila už na začátku.

Když začneš slyšet svou duši, stává se tvůj život harmonický, naplněný, protože víš, že můžeš prožívat smutek i pláč, radost i smích, a že to vše k tobě do života patří.

A když máš spřízněnou duši, která ti naslouchá a ty nasloucháš jí a víš, že jste spojeni nitkami velké lásky, která dává smysl celému životu, tvému i tvé spřízněné duše, stává se tvůj život naplněným, harmonickým a bohatým.

Jak to? Protože jsi dostal to nejlepší, co jsi od svého života mohl dostat.

Celý vesmír i celé stvoření se bude radovat i plakat s tebou, protože jsi pochopil i poznal jak hluboký má život smysl a čím může být naplněno tvé srdce.

Díky za život, který dostáváš, díky za bytosti, které chtějí být s tebou a díky za vesmír, ve kterém jsme.

S láskou a pokorou

Láďa

Led 3, 2020 - Zamyšlení    No Comments

Niterné udržení pocitu lásky

Niterné udržení lásky.

(Obrana vlastního nitra.)

Prosím, toto není obecný návod, berte to jako mou osobní životní zkušenost, která ale nemusí fungovat každému.

Jisté ale je, že láska má opravdu mnoho podob a každý si ji můžeme představovat jinak.

Láska, jako radost, štěstí, i víra, jsou stavy naší mysli.

Základní poučka při práci  s energii reiki říká: Klíč ke štěstí leží ve vaší mysli.

Proto je třeba vnímání lásky obecně přijímat jako jeden ze stavů naší mysli. Jako myšlenku, která vše kolem rozvibruje, jako hnací sílu všeho.

Co mě přivedlo k sepsání tohoto textu?

V poslední době, jsem procházel zajímavě těžkým obdobím. A to jak na vnitřní, tak i vnější úrovni. Vše kolem bylo tak nějak neuspořádané, chaotické, nic nedávalo smysl. Mnoho lidí nás opustilo, ve vztazích v rodinách jsem cítil napětí, manželství, která trvala i 2 desetiletí, se rozpadala. Všechno se mě to tak nějak dotýkalo, cítil jsem, že to není jen tak. Každý z nás máme své trápení, vnitřní boje a nějaké ty nesoulady v životě i ve vztazích. Každý z nás cítíme, že chceme do života nějakou změnu, i když vlastně nevíme, co vlastně chceme změnit. V životě duchovním i fyzickém se potácíme, hledáme, kdo nebo co by nám jej mohlo naplnit. Mnozí z nás jsme v poslední době mohli prožívat prázdnotu v srdcích, nenaplněnou touhu, nesplněné sny.

A co s tím? Tohle všechno přece všichni víme. Co s tím dělat? Věřím, že jsem našel řešení. A jsem za to řešení nesmírně vděčný, protože to byla ta odpověď na tohle období.

Vděčím za něj mnoha lidem kolem sebe, vděčím mnoho své ženě, která se mnou měla velkou trpělivost, i když vlastně pořád tak nějak nechápala, co hledám.

Mám radost, že mám úžasnou rodinu, která podpoří a potěší, hlavně moje maminka, aniž by to tušila, mi dodávala velkou podporu.

Ale především chci poděkovat jedné mé nejmenované přítelkyni, která prochází podobným obdobím hledání a naplnění života.

Budu jí jmenovat jako Hvězdičku. Má takovou povahu, která mi pro toto označení přijde příznačná.

Hvězda jasná ve tmě svítí, přesně takový z ní mám pocit.

Nevídáme se moc často, ale setkání s ní je pro mne vždy hodně inspirující.

A právě této ženě patří můj velký dík.

Celý problém spočívá v tom, že tlak vnitřních i vnějších okolností na nás dotírá ze všech stran. Lidé, kteří nás vysávají, nebo je prostě nedovedeme ze svého života  propustit, nám mohou způsobit nemalá trápení, okolnosti i životní zkoušky nám dávají pořádně zabrat.

O co jde?

Konečně se k tomu dostávám.

Jednoho dne, když jsem prostě nemohl v noci spát, když už jsem se cítil hodně unavený, vyšťavený z lidí i situací a říkal jsem si: Jak to všechno přežiju? Jak zvládnout ten vnitřní i vnější nepochopitelný tlak, který se zdál být neúnosný? Tak mi prostřed noci svitla myšlenka:

Láska!

Ta tolikrát opěvovaná, stále inspirující, stále hledaná. Láska niterná, vše objímající, vše dávající.

Začal jsem tedy básnit, psát i předávat příspěvky, které s láskou souvisely.

Aniž by to tušila, nebo možná ano? Hvězdička mi právě byla tou úžasnou inspirací. Tím, jak se ke mně hezky chovala, jak jsme spolu trávili krátký, ale přesto hodně naplněný čas.

To vše mi dávalo obrovskou sílu.

Byla to její touha po opravdové lásce. Zkusil jsem si tedy navodit pocit, jak jsem se cítil, když jsem byl vedle ní.

Ten teplý, úžasný a naplňující pocit.

Zamiloval jsem se do toho pocitu, pořád mi to někam ukazovalo cestu.

A pak jsme s Hvězdičkou zažili konflikt, nechal jsem se pohltit smutkem, a tehdy mě ten pocit opustil. Pocítil jsem strašlivou prázdnotu, strašnou touhu utéci ze všeho, utéci jinam. Nic mě netěšilo, bloumal jsem do práce, z práce, jednal s lidmi, ale nic mi nedávalo pocit naplnění, cítil jsem se jako prázdná skořápka.

A přece mi to všechno nedávalo smysl.

Pořád jsem svým srdcem volal Hvězdičku, prosil ji za odpuštění, odezva však nepřicházela.

Zkusil jsem si ve svém nitru představit ten pocit té teplé lásky, toho úžasného inspirujícího zdroje. Ze začátku mi to nešlo, marně jsem pořád upíral pohled do nitra. A pak mně napadlo:

Nejprve je třeba projít odpuštěním!

Zavolal jsem tedy Hvězdičce a poprosil jí o odpuštění.

Vložil jsem do toho všechen svůj vnitřní pocit naplnění, který jsem si zkusil představit, když jsem Hvězdičce volal. A jakmile jsem s Hvězdičkou domluvil, rozhostil se ve mně klid. Klid, který se nedá popsat. Všeobjímající, vše naplňující. Začalo se mi to rozlévat po celém těle, začalo mně to naplňovat. A najednou jsem pochopil.

Láska!

Ta vše objímá a naplní.

Začal jsem v sobě ten pocit hýčkat, volat v duchu lásku a celé mě to prostoupilo a prozářilo. Najednou mi všechno to hledání začalo dávat smysl, začal jsem chápat.

Co z toho plyne?

Je třeba, abychom si nejprve odpustili. Odpustili si křivdy, všechny ty nepodařené vztahy, všechno to trápení, které zažíváme ve svých srdcích. Ale nejen druhým, ale i sobě, a to je nejtěžší.

Jakmile dosáhneme pocitu odpuštění, rozhostí se v nás takový ten nádherný klid a mír.

A teď je třeba si představit, že jste prostě naplněni láskou.

Můžete ji cítit, můžete ji vnímat různě.

Je to takový ten teplý, vše objímající a pohlcující pocit, který prostupuje celým vašim tělem, srdcem i duší.

Je třeba ten pocit hýčkat, živit, představovat si, že je pořád s vámi.

Můžeme si vzít do ruky nějaký předmět, který v nás ten pocit vyvolá.

Dáreček od milované osoby, muže či ženy, nebo prostě něco, co jste si koupili pro radost. Můžete se dívat i na fotku, třeba vašich dětí, vašeho blízkého. A přitom si představujte, že vás ten pocit lásky a klidu stále naplňuje a pohlcuje.

Zažijete obrovskou radost ze života, najednou všechny křivdy, všechny nefunkční vztahy a nenaplněné touhy odcházejí, protože láska je touha, vztah, i život sám o sobě.

Budete se cítit volně, uvolněně, bez stresu, pocítíte nával radosti, štěstí a klidu.

Nechcete to někdo vyzkoušet? Mohu i pomoci.

Je to opravdu stav naší mysli, je to jedna jediná myšlenka. Láska, láska, láska.

To musí naplnit celou vaši mysl, srdce i duši. Prožívejte to, žijte tím, dávejte tomu energii. Musí se to stát součástí vaší bytosti.

Tak jednoduché?

No, ono to tak jednoduché není.

Každý z nás musí projít pochopením, poznat své nitro.

Poznat, jaké věci, vztahy, či události si musíme odpustit a propustit ve svých životech.

Vyžaduje to i odvahu, být upřímný sám k sobě, i ke svému okolí.

Je to proces hledání, který lidé zkouší už celá tisíciletí a málo kdo toho dosáhne. Myslím si, že dnes je doba kdy je to ale snadnější, víc, než kdykoliv před tím. Vše je tak nějak urychlené, naše životy jsou více nabity událostmi, věcmi, pocity a informacemi. Jsem zvědav, co na to řeknete, kdo z vás to zkusí. Podělíte se o to?

Je to jedna z odpovědí na naši neklidnou dobu.

Když se budeme cítit naplnění láskou, budeme přitahovat i harmonické vztahy, budeme přitahovat ty správné lidi. Budeme žít životem, který bude inspirujícím sám o sobě.

Pěstujme v sobě lásku, i když máme pocit, že se to nedaří. I přes pochybnosti a nedůvěru si můžeme představit, že láska víc a víc proniká do našeho života i do věcí, lidí i vztahů kolem nás.

Ze začátku to není snadné, je třeba v sobě to nechtění zlomit.

Pak už nás naše srdce povede.

Přeji hodně štěstí.

S láskou a pokorou

Láďa

Led 3, 2020 - Zamyšlení    No Comments

Dávání a braní

Někdy člověk dospěje k poznání, že příliš mnoho dávání se ze sebe je nejen nebezpečné, ale i škodlivé.

Vše by mělo být v rovnováze, a to jak dávání, tak i braní.

Proto je třeba žít tak, abychom měli tu možnost jak dávat, tak i brát.

Jestliže cítím, že je třeba dávat, dávám plnými hrstmi a nic neočekávám. Jestliže je třeba brát, beru si s vděčností a pokorou vše, co mi život nabídne.

To je ale možné jen díky těm, kteří jsou okolo nás, vchází do našich životů, nebo jimi jen prochází, učí nás životu. Jen díky nim dokážeme být v rovnováze s tím, co dáváme i co si bereme.

Vše se ale musí dít na základě lásky,  porozumění a pochopení, ne na úkor druhého.

Hlavním motivem pro dávání i braní by měla být především láska a pokora. Ber tedy vše, co ti život dá, a nezapomeň být přitom vděčný za to, co jsi dostal.

Nezapomeň ale také lidem kolem sebe něco dát, protože jen díky tomu bude tvůj život mnohem bohatší, a poznáš také, jaké to je, dávat s opravdovou láskou. Vše bude pak v naprosté rovnováze.

S láskou a pokorou

 Láďa

Led 3, 2020 - Zamyšlení    No Comments

Životní výzvy

Naše životní výzvy.

Někdy si kladu otázku, proč dostávám takové či makové životní výzvy.

Život sám může být velkou výzvou. Na nás samotných je, zda ji přijmeme, nebo ne. Necháme se životem, chceme-li osudem, vláčet, nebo se postavíme čelem a uděláme vše proto, abychom svoji šanci pro lepší, spontánnější život zvýšili?

Je zde kolem nás mnoho bytostí, které procházejí podobnými anebo úplně jinými zkušenostmi a životními zkouškami. Každá zkouška je životní výzvou a můžeme ji přijmout nebo zavrhnout a plakat a nadávat na to, jak je k nám ten náš osud nespravedlivý. Nebo jak jsou k nám někteří lidé lhostejní.

Sám život nás vede, abychom pochopili, co je pro nás výzvou a lekcí.

Nedostává se vám dost pozornosti? Nebo nemáte partnera jakého jste si přáli? Či snad ve vašem životě není dost peněz, hojnosti a zajištění?

Jsou to všechno ukazatelé, které nám dávají na srozuměnou, že něco v našem životě není v harmonii.

Cítíme se nedostateční nebo neúplní sami před sebou?

Nebo prostě jen nemáme odvahu vykročit?

Toto jsou otázky, které si můžeme položit při řešení našich problémů. Buďte bez obav, každý z nás prochází něčím podobným. Není na světě člověka, který by alespoň jednou v životě neprošel nějakou zkouškou nebo nebyl postaven před výzvu, jak dál, kdo by neřešil nějaký nedostatek ve svém životě. Je tu však řešení! Buď to vzdáš, nebo prostě řekneš, ano, je to těžké, ale tuhle výzvu přijímám.

Mně např. život neustále staví před výzvy typu: každých 5 let shánět příspěvky na pomůcky, které mi život usnadňují a dělají ho v očích ostatních lidí rovnocenným. Např. teď mám před sebou výzvu sehnat prostředky na sluchadla, na brailský display, atd.

Někdy mě napadá: Proč tohle musím neustále řešit? Odpověď je jednoduchá, a přeci těžko uvěřitelná: Prostě proto, že je to výzva.

Mohl bych se na to všechno vykašlat a žít z toho, co mi kdo dá, pak bych ale moc nepokročil. Nebo se mohu pokusit něco udělat a svou situaci zlepšit, změnit.

Mohu pracovat, mohu si přát. A přání, která nám vesmír plní, je jeden z mnoha motivů, který mě podporuje.

Mohl bych si říct, nemá to cenu, a vzdát se.

Pokud si však člověk dobře a správně přeje, dostane vše, co potřebuje.

Přesto všechno jako všichni ostatní mám i já své pochybnosti. Dosáhnu na to? Situace není snadná, mohu na ní něco změnit? Má to cenu?

Věřte, že ať vypadá naše situace jakkoliv bezvýchodná, je vždy řešitelná, vždy přichází pomoc. Nesmíme proto dát pochybnostem příliš velkou šanci. Pochybovat a zkoumat věci a příčiny je v pořádku. Ale nesmí nás to převálcovat.

Stejně tak, jako když se venku zatáhne a začne vichřice a silný déšť, tak i v našich životech může příjít i bouře, která nám prostě nahání husí kůži. Ale tak, jako po bouřce vždy jednou vyjde slunce, tak se i v našich životech bude dařit.

Děkujme, pokorně přijímejme do života to, co přichází, a každá výzva pro nás bude posunem.

Čemu dáme energii, to se splní a naplní. Zákon vesmíru je v tomto jasný: Čemu dáváš svou energii, na co myslíš, to živíš.

Platí to jak o našich pochybnostech, tak i o naší naději.

Vtip je v tom, že pokud věříme, že se náš cíl povede, máme naději, že dosáhneme toho, čeho chceme. Naděje je stav, kdy víme a věříme, že se věc podaří. Není to iluze, která nám dává nějaký falešný pocit. Je to stav, kdy jsme přesvědčeni, že vše, čím teď procházíme, tedy třeba i teď zrovna těžkým obdobím, je jen dočasné. Vidíme svůj cíl i to, že se naplní.

Každé přání se může splnit, věříme-li v náš dosažený cíl. 

Trápí vás finanční nejistota či obavy jak vše dopadne? Jsou v pořádku, ale také si řekněte: Věřím, že vše dopadne tak, jak má. Mám naději, a vím proto, že vše se děje tak, jak má. Mám před sebou dosažený cíl a už teď vidím, jak do mého života přichází hojnost, peníze i věc, kterou potřebuji. To je naše  nastavení mysli.

Náš cíl může být ukryt za několika zákruty naší cesty k němu, ale přesto  víme, že na konci té cesty je to, co hledáme.

Vesmír také zkouší naše odhodlání. Vydržíme? Pokud ano, začnou se objevovat znamení, která nám ukazují jak dál, přicházejí nám do životů situace, které nás posunou, lidé, kteří nás podpoří.

Vždy je však třeba mít před sebou cíl, přání, které chceme naplnit.

A tohle vše je právě výzva pro tebe!

Chceš něco ve svém životě změnit?

Udělej tedy něco pro svou změnu. Je to tvá výzva!

Přijmeš ji?

Nenech se zviklat prvními nezdary. Jsou to zkoušky, které mají za úkol posílit tě ve tvém odhodlání.

S láskou a pokorou

Láďa

Led 3, 2020 - Zamyšlení    No Comments

Cesta moderního slepce

Jaká je cesta moderního slepce?

Jdu, jdu, vše nechávám za sebou. Slyším lidi, slyším hlasy. Mám v uchu hlas, který mě vede, který mě navádí, kam jít, kam odbočit. V levé ruce nic, v pravé ruce hůl, jako za starých časů. Jdu stále vpřed. Projdu bahnem, co se lepí na botu, projdu vodou, co šplouchá, a hlas mě stále vede. Projdu propastí, projdu pouští. Mám hlad, mám žízeň. Jdu dál, neotáčím se, jdu dál, nic neřeším. Tu slyším nějaké auto, tu slyším malé dítě a já jdu stále dál.

A najednou se zastavím. Chci jít dál, ale nemohu. Proč nemohu? Hlas už mně nenavádí, ztratil jsem směr. Nohy mě bolí, mysl umdlévá. Kde je ten směr, kde je ten cíl, kam jsem chtěl dojít? Kde je!!! Volám na všechny strany. Nikde nic. Ticho, klid. A můj cíl mi utíká, stále slyším nějaké tikání. To tiká můj čas, to tiká moje hodina konce. A najednou slyším jiný klapot. Slyším šouravý krok. Haló! Volám. Je tu někdo?

Co chceš? Slyším drsný, starý hlas. Co ode mne chceš?

Prosím, kudy jít dál? Jak se dostanu tam, kam mě povede můj hlas?

Jaký hlas, kde ho máš?

Vytahuji z kapsy mobil. Nefunguje!!!

To není tvůj hlas. Kde máš svůj hlas, kde jsi nechal své srdce? Kde máš svůj rozum?

Stojím zahanben, stojím tu sám. A tu slyším jiný hlas, Sametový, příjemný, ale je tak slabý, tak neslyšitelný.

Pojď za mnou, neboj se. Nech tu všechno a pojď.

Ale kam, kam mám jít?

Stále za mnou, stále vpřed. Neboj se, cesta je rovná, neklopýtneš, neboj se, žádná překážka tu není.

Divím se: Na každé cestě jsem přece potkal překážku.

Ale když tě vedu já, žádná není. Neboj se a pojď.

Nohy mě bolí, hlava třeští. Jdu tedy dál a dál. Cesta vede z kopečka, pak zase do kopečka, cesta vede dál, měkkou trávou. Všude všechno voní, všude bzučí včely, zpívají ptáci.

A ten hlas stále sílí, je čím dál víc slyšitelnější.

Jen pojď, dovedu tě tam, kde je ráj, kde slepota není. Kde každý má někoho rád, kde je láska na dosah.

Nemohu tomu uvěřit: A co můj hlas v kapse? Ptám se.

A najednou zjistím, že ho nemám. Kde jsem ho nechal? 

Už jej nepotřebuješ. Jsem tu já. Ten, kdo tě vždy dovede tam, kde chceš být. Kde je tvůj domov.

A tak jdu, jdu stále dál, stále za tím hlasem.

Je to skutečnost, nebo jen sen?

Mějte všichni nádherný den.

S láskou a pokorou

Láďa

Led 3, 2020 - Trochu veršování    No Comments

Díky, Vesmíre

Slunce svítí, jaro se blíží, stojím venku a oči se mi trochu klíží.

Věje větřík, vzduch krásně voní, po malé pláňce se můj pes radostně honí.

Hlavou mi letí mnoho vzpomínek, jak bych mohl žít, jak věřit, mám mnoho otázek a připomínek.

Tu zvedne se vítr, slunce zazáří, cítím jak úsměv se mi rozlévá na tváři.

Díky slunce za to, že hřeješ a svítíš a bohatou úrodou světla nás pošetilé lidi sytíš.

Stejně jako naše oči otevírá tvá záře, stejně tak rozesmívá srdce, duše i tváře.

Díky větře, že si pokojně duješ, proháníš se krajinou, a dobré zprávy nám zvěstuješ.

Jak jsi volný, díky ti za to, od tebe se můžeme učit jak být svobodný, jak správně na to.

Když padá déšť nebo sníh, díky za to, je to přece jen pro naše dobro, vodo co vláhu zemi i nám dáváš, je to lepší než všechno zlato.

Duši i srdce ovlažíš, vracíš život, kam dál můžeš na cestě ukázat ten správný bod.

Matičko země, ty skvělá to naše matko, jsi námi tak trápená, přesto nám dáváš vše, co teď máme, jídlo, teplo i snad to zlato.

Mnohem víc cítím vděčnost, že každý u tebe je stále host, jenž najde útěchu i přístřeší, ať je v jakékoliv situaci, ať řeší, či neřeší.

A to vše Otec Vesmír stvořil, vše v harmonii a v lásce souzní,

Díky za vše co máme, za srdce, co život spojil.

Za lásku, co můžeme si dát, že jeden při druhém ještě stále můžeme být, pevně stát.

Ať má lásku i radost každý, žena či muž, tvoříme vše, co vesmír dokonale tvoří.

Učme se v jednotě a lásce plně žít, být si oporou radostí i potěchou, to by tak mělo být.

S láskou a pokorou

Láďa

Pro 4, 2019 - Život    No Comments

Jaký je život bez zraku?

Jaký je vlastně život bez zraku?

Na tohle se mě lidé ptají vždy, když přijde řeč na život nevidomého člověka.

Často říkávají větu: ,,To musí být strašně těžké“, nebo: ,,Dá se tak vůbec žít?“, či: ,,Co ze života vlastně máte?“

A díky tomu vznikl i projekt Život bez zraku, abychom si ukázali, že nevidomí lidé mohou žít naplno, spontánně i zodpovědně. Prostě tak, jako běžný člověk.

Je mi jasné, že v této chvíli si často vidící člověk položí otázku: ,,Nejsou to jen zbožná přání?“, ,,Odpovídá to realitě?“

Cílem projektu Život bez zraku je lidem vidícím přiblížit život nevidomého člověka tak, jak přichází a je v pravé podstatě.

Nelze zde objasnit všechny otázky, ale věřím, že zde na nejčastější z nich odpověď naleznete. Byl bych moc rád, kdybyste tento projekt vzali jako možnost i sami zde doplnit chybějící místečka v informacích a poznatcích. Je zde možnost doplnit informace i z vašeho pohledu. Do projektu se mohou zapojit i lidé, kteří s nevidomými žijí, nebo sami přišli o zrak, protože i jejich  perspektiva života je jiná, než ta moje. Máme zde možnost vzájemného obohacení i pochopení. Budou zde vznikat postupně úvahy, myšlenky i tvorby tak, jak budou přicházet.

Rád bych zde také dal dohromady něco z opravdového života nevidomých lidí, ukázal na lidi, kteří mě přímo ovlivnili v mém životě a díky nimž také tento projekt vznikl. Rád bych zde prezentoval životy lidí, kteří něco díky svému zrakovému postižení dokázali, a jejich jména by proto neměla být jen tak zapomenuta.

Chci zde umístit přednášky, a audio povídání na různá témata, která se životem nevidomých lidí souvisí. A pokud se to podaří, budou zde i prezentace, různé příběhy, které se snad podaří natočit za pomoci mých vidících přátel.

A jsou to často právě moji drazí vidící přátelé, kteří hodně ovlivnili můj život svým přístupem, pomocí i skvělou přítomností. Jsem velmi vděčný za to, že je mám.

Mé díky za vznik tohoto projektu patří právě díky jim.

Lidé, kteří mě v poslední době hodně ovlivnili:

Romanka, má dobrá přítelkyně života. Ondra, který pro mne dělá stránky tak, aby vše fungovalo a svou pomocí umožnil vznik celého portálu. Radim, můj přítel ze studií a brach na život i na smrt. Radmila, můj drahý průvodce životem. Zdenka, moje milovaná žena, díky které mohu mít život jako v bavlnce. Jiřina, moje milovaná maminka. Martina, drahá sestra. Kája, který též nevidí jako já a se kterým jsme toho hodně společně vytvořili a další a další.

Oni tito lidé moc dobře vědí, jak jsou pro mně důležití.

Takže tento projekt patří i jim a budou nás také tímto projektem provázet.

Co očekávám od projektu Život bez zraku?

Že se zde lidé budou setkávat, diskutovat a přinesou zde další poznatky, rozšíření možností i inspiraci do života.

Svět nevidomých je obohacen hodně díky tomu, kolik do něho  podnětů  přinesou právě sami vidící. Může být hodně pestrý a bohatý, ale také hodně osamocený a izolovaný. Záleží také mnoho na každém z nás nevidomých, kolik jsme ochotni pustit do svého života podnětů a možností.

Ale to platí ve všech životech, i v životech zdravých jedinců.

Proto pojďme společně vytvořit možnosti, které budou moci obohatit životy i těch, kteří sice nebudou přímou součástí projektu, ale kteří si třeba něco jen přečtou. Nebo těch, kteří hledají nějaké informace a potřebují znát reálný i možný dopad života nevidomého, nebo člověka, který o zrak postupně přichází.

Projekt bude vždy otevřený možnostem, které pomohou obohatit životy jak vidících, tak i nevidomých samotných.

Děkuji všem nádherným a inspirující duším, které v životě mám, mohu mít a díky kterým je život mnohem bohatší.

S láskou a pokorou

 Láďa

autor projektu Život bez zraku.

Stránky:«12