Led 3, 2020 - Práce, Život    2 komentáře

Poznatky ze života nevidomých lidí tak, jak je vnímám sám

Postřehy zde sepsané vycházejí z mých životních a praktických zkušeností a poznatků tak, jak je prožívám a vnímám sám.

Jak je to se životem nevidomého?

Je to podobné jako v životech mnoha z nás. Každý máme nějaký životní úděl i osud a jsme rozdílní jak povahou, tak i pohledem na život obecně.

Život každého z nás je formován prostředím ve kterém vyrůstáme, tím jak jsme byli vychováváni a jak jsme se dokázali sami za sebe postavit v různých situacích. Proto je život nevidomého člověka stejně zajímavý, jako životy ostatních jedinců. Sám za sebe mohu napsat, že dle svého přesvědčení žiji život velmi pestrý a plnohodnotný.

S čím se nejčastěji potkáváme?

Hodně často se setkáváme s tím, že nás veřejnost vnímá jako něco hodně výjimečného, nebo nadpřirozeného, v opačném jsme podceňováni a nepovšimnuti.

Jsou jedinci, kteří mají opravdu výjimečné schopnosti, ať už jako zpěváci, maséři, nebo i přednášející učitelé. Je ale také hodně lidí v naší skupině, kteří jsou pasívní, hodně závislí na svém okolí i své rodině. Tam nejčastěji vzniká dojem, že nevidomý člověk je v podstatě nesamostatný, ne-li neschopný se o sebe postarat. Lze říci, že za určitých okolností a podmínek, je nevidomý člověk schopen se o sebe nejen dobře postarat, ale může být i zcela samostatný. Je ale třeba doplnit, že hodně záleží také na tom, jak byl daný člověk veden a vychováván, a proto, pokud za nás bylo odmalička něco děláno v rodině z přesvědčení, že „On přece na to nevidí, tak to nemůže dělat“, bude i naše samostatnost podle toho ovlivněna.

Dá se říci, že pokud byl nevidomý člověk od malička dobře veden, dokáže spoustu věcí sám a tím potom stoupne na ceně i ve svém okolí. Všeobecně ale lidé nemají moc představu o tom, co zrakově postižený nebo úplně nevidomý člověk, je schopen běžně zvládat, proto nemůžou adekvátně k těmto lidem přistupovat jako k sobě rovným. Naštěstí mohu napsat, že v mém okolí tomu tak úplně není. Ti, kteří v mé blízkosti jsou a žijí, prostě vědí, jak to se mnou je a na co stačím. Proto je třeba stále v tomto státě dělat osvětu a o životech lidí se zrakovým handicapem mluvit a šířit o nich pově-domí. Snažit se bourat bariéry mezi světy nevidomých a vidících lidí chápu jako jeden z mých životních úkolů. Už je to mnohem lepší než dříve, ale stále je co dohánět. Mám spoustu známých, kteří nás obdivují, ale velmi málo opravdových přátel mezi vidícími, kteří vědí a hodně pomáhají. Už třeba tím, že se od nich můžeme hodně naučit a být samostatnější, neboť vnímají naše potřeby a snaží se pomoci v naplnění vizí a snů v životě. Také nás velmi často podporují v našem snažení být ve společnosti užiteční a být tak jejími plnohodnotnými členy, kteří jí mají co nabídnout.

Jak to vypadá v praxi?

Ukážeme si to na příkladu: Stojím na přechodu pro chodce a kolem mě se řítí jedno auto za druhým. Protože mám bílou hůl a jsem řádně označen, zůstanu stát na přechodu a čekám, až budu moci přejít. Dnes existuje na mnoha místech spousta klapajících semaforů, takže díky nim mohu po změně z červené na zelenou docela v pohodě přejít. Jsou ale stále místa, kde tomu tak není a tak jsem odkázaný na to, že buď bude ticho, tedy neprojede zrovna žádné vozidlo, nebo na pomoc kolemjdoucích.

Kolemjdoucí si nás většinou nevšímají a jen procházejí, tudíž někteří nevidomí, pokud mají třeba i vadu sluchu jako zrovna já, je zrovna nemusí vždy ani slyšet a vědět o nich. Někdy se stane, že čekám třeba i dobré 3 minuty, než si mně někdo všimne, nebo do doby, pokud podle poslechu nezjistím, že je situace na tolik bezpečná, že mohu bez rizika přejít.

Hodně lidí se už nebojí mne oslovit, což je bezva. Někdy se mi stane, že prostě kolem mne někdo projde a řekne, můžeš jít, nebo také mě může chytnout, a tlačí mne přes přechod. To není úplně v pořádku, nejsme nějaké věci, které je třeba tlačit, jsme lidmi, ale i to je snaha pomoci. Naštěstí se ale toto neděje moc často. I v tomto je dobré ještě udělat mezi lidmi osvětu, ale už je to mnohem lepší, než dříve.

V dnešní době se už také dělají pro nevidomé, kteří se chtějí sami pohybovat, i prvky na chodnících a přechodech, jako označení hmatnou dlažbou, nebo změnou terénu, většinou se ale jedná o tak zvané vodící pruhy, které nás mají navést k přechodu, nebo k nějakým dveřím do veřejné budovy.

Zde musím bohužel poukázat na skutečnost, že ne vždy jsou tyto prvky vhodně umístěny.

Typickým příkladem je malé autobusové nádraží v Hronově, kde jsem dříve bydlel. Pruhy k jednotlivým zastávkám nejsou vůbec a na konci autobuso-vého stanoviště, je vyznačen pruh pro přecházení přes ulici, který by nás měl navést. Nejčastější praxe je taková, že se umístí na obě strany před přechodem naváděcí pruhy, které nás dopředu upozorní – ,,Pozor, tady bude následovat přechod!“. Bohužel tomu tak často nebývá, pruhy od přechodu většinou nejsou umístěny na správných místech, nebo vedou od přechodu do zdi. To je právě i v případě zmiňovaného stanoviště autobusů v Hronově. Pokusil jsem se na tuto skutečnost upozornit, ale bylo mi řečeno, že na tyto věci mají své odborníky a že rady nepotřebují. Bohužel, tito odborníci, většinou architekti, kteří tyto úpravy navrhují, sice plní zákon a zahrnou do plánu úprav i tyto pruhy, ale praktický dopad jak to opravdu funguje moc nezjišťují. Takže máme sice pruhy, máme naváděcí prvky, ale jsou nám mnohdy k ničemu.

Bohužel takových míst je po republice celá řada, např: kousek od nás v Náchodě je u restaurace Slávie, před kruhovým objezdem, přechod řešený stejně, nejsou u něj naváděcí pruhy. A jak jsem se dozvěděl, u nově vzniklého viaduktu, prý není přechod označený vůbec.

Na mnoha místech jsou ale i značné pokroky v přístupnosti veřejných budov, jako tzv. majáčky, které hodně nevidomému člověku pomáhají v orientaci. Nevidomý si může pořídit vysílačku nebo spíš takový dálkový ovladač na spouštění těchto informačních majáčků, takže ho systém navede, a zároveň dostane informaci o tom, že se nachází u budovy městského úřadu a dozví se tak potřebné informace ještě dříve, než vejde do budovy.

Další velkou pomůckou při pohybu na cestách mohou dnes být i navigační systémy, které běžně používáme v mobilních telefonech. Jsou i navigace pro chodce, ale ty pouze informují o tom, kde by měl člověk přejít, ale už třeba neupozorňují na to, zda se nacházíme na místě, na kterém můžeme bezpečně přejít. Existují programy na různé mobilní platformy, které v součinnosti s navigací může nevidomý využít, ale celkový systém pro nevidomé chodce zatím není dobře vyladěn. Navíc musíme počítat při navigaci v těchto systémech i s odchylkami řádu např. 3 metrů, což v některých situacích, může být pro nevidomé nevyhovující. Jedná se ale o velký pokrok v oblasti technologií, které mohou takto pomoci běžným nevidomým chodcům.

V této souvislosti bych rád zmínil jeden z projektů, který má dobrý potenciál a, bude-li dobře vyladěn, hodně usnadní nevidomým osobám pohyb nejen ve svém okolí, ale i v neznámém prostředí. Pokusů bylo víc, já zde zmíním jeden, který jsem osobně vyzkoušel.

Jedná se o náramek Sunu Band, který nabízí společnost GiebHelp servis s.r.o., jejíž zakladatelem je sám prakticky nevidomý. Tato společnost se zabývá prodejem kompenzačních pomůcek. Zde je odkaz na jeho webové stránky: https://giebhelp.eu/

Náramek Sunu Band pomocí tak zvané echolokace detekuje překážky ve svém blízkém okolí a to až do výše hlavy. Umožňuje také i navigaci v terénu pomocí hlasových povelů. Tento náramek je propojen s mobilním telefonem se systémem Android, nebo iOS v Iphonech a využívá i navigování pomocí GPS. Zatím není tento systém zcela lokalizován do češtiny, ale jak to tak vypadá, brzy bude srozumitelný i pro ty, kteří s angličtinou nekamarádí. Takže tu máme možnost jak upozornění na překážky pomocí vibrujícího náramku, tak i hlasové navigace v prostoru a jak zmiňuje výrobce na svých stránkách www.sunuband.com, bude možné využít navigaci i ve veřejných budovách. Sám čas ukáže, kam se posune vývoj.

Možností, které nevidomým pomáhají v dnešní době je tedy dost, ale asi nejvíce rozšířená je chůze s bílou holí a vodícím psem. Vodící pes jako živý tvor a pomocník je asi nejvíce využívanou pomůckou. Pejska můžeme při našich každodenních cestách do stejného místa naučit trasu, máme s ním zajištěnou bezpečnost při pohybu a i když místo neznáme, nevrážíme zbytečně do překážek, které jsou před námi. Navíc, pokud při přecházení přes ulici hrozí nebezpečí, pes vás tam prostě nepustí, nebo se projíždějícímu vozidlu vyhne. Jedná se o nejdražší pomůcku, na kterou stát zatím ještě přispívá v našich podmínkách, tedy v Čechách.

Jaké jsou možnosti a ostatní pomůcky pro běžný život

Dnes, díky moderním technologiím, je pomůcek celá řada. Máme možnost ovládat mobilní telefony i počítače, které ve svých konfiguracích mají takzvané čtečky obrazovky, screen readery. Nejčastěji je asi rozšířený systém android a ios u mobilních telefonů, u počítačů windows a mac od společnosti Apple. U společnosti Apple se jedná asi o nejkomplexnější možnost ovládání jak počítačů, tak i mobilních telefonů a dalších zařízení, jako třeba mp3 přehrávače a tablety. U tabletů se systémem Android ta možnost bohužel tak dobře použitelná není, hodně záleží na přátelskosti a využitelnosti systému. Každá společnost která vyrábí tato zařízení, má svá rozhraní, která mohou být více či méně grafická. Příliš mnoho obrázků i grafiky může způsobit nepoužitelnost zařízení, protože hlasové výstupy zatím neumí komentovat plně obrázky. Mohou se pokusit o jejich popis, ale to nefunguje přesně.

Jsou zde také pomůcky na rozpoznávání barev, indikátor hladiny, a označovač předmětů pomocí QR kódů. Může také hodně pomoci i takzvaná chytrá domácnost, kde si nevidomý může ovlivnit světla v místnostech, nebo kontrolovat pračky, sušičky a termostaty. Tato řešení ale bývají dost nákladná a ne na vše je možné čerpat státní příspěvek. Většina zrakově postižených není schopna na tyto možnosti dosáhnout z vlastních zdrojů.

Z mého pohledu jsou všechny tyto možnosti bezva, ale můžeme-li se spolehnout i na pomoc svých přátel, či rodiny, je to vždy nejjistější forma pomoci. Nikomu není lehko samotnému a to platí i o nevidomých lidech. Domnívám se, že soužití s běžnou společností lidí, vždy může vést ke vzájemnému obohacení a perspektivnějšímu životu.

Závěrem

Myslím si, že životy zrakově postižených a vidících lidí, jsou hodně propletené a i když se může zdát, že zrakově postižení jedinci mají v životě jen samá úskalí a překážky, nemusí tomu tak být vždy.

Je to právě to soužití zrakově postižených a běžné veřejnosti, které přináší obohacení a díky těmto přátelstvím mohou být životy všech protkány mnoha skvělými zážitky a zkušenostmi. Nevidomí konkrétně dnes mohou pracovat jako právníci, programátoři, informatici, maséři, psychologové, faráři, nebo také jako drobní výrobci košíků, či v jiných profesích. Přesto všechno při hledání zaměstnání stále narážíme na potíže a neochotu firem tyto lidi zaměstnat. Je to prostě proto, že si nedovedou představit, jak takového člověka zaměstnat, nebo jim takový počin připadá velmi nákladný. Vidící vozíčkář, nebo člověk se zbytky zraku pro firmu obecně má větší a širší možnost zaměstnání, než úplně nevidomý. Takže mnoho z nás zůstává doma, nebo se někteří z nás živí prostě vším, čím se v dané situaci dá. Máme vlastní firmy, nebo vykonáváme různé profese, někteří z nás sami pomáhají ostatním nevidomým svojí činností, třeba prodejem pomůcek, na kterých se mohou ostatní nevidomý zaškolit. Ale i v tomto případě je pomoc vidících lidí velmi vítána.

Pokud by bylo třeba něco ještě doplnit, napiš, nebo se sejdeme.

Za všechnu pomoc a za obohacení moc děkuje a na další setkávání se těší

S láskou a pokorou

 Láďa

2 komentáře

  • Lépe se to snad ani napsat nedá. Paráda.

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!